Jaromír Vraštil, výrazný představitel ilustrátorů dobrodružství a originální experimentátor v oblasti výtvarných technik, se narodil 16. 5. 1922 v Horažďovicích.

V září 1933 nastoupil do primy I. české reálky v Plzni, ale již od sekundy navštěvoval až do konce svého studia II. českou státní reálku, rovněž v Plzni (dnes Gymnázium, Mikulášské náměstí). Na stejné škole shodou okolností maturoval v roce 1936 Bohumil Konečný - Bimba.

V septimě ilustroval svou první knihu - historický román pro dospívající mládež Pod vlajkou Inků spisovatele Jana Šabršuly.

1. října 1940 se stal řádným žákem tzv. přechodné školy pro užitou malbu profesora Jaroslava Bendy na Uměleckoprůmyslové škole v Praze. Školu absolvoval v červnu 1948.

Roku 1956 obdržel Vraštil nabídku z nakladatelství Mladá fronta na ilustrační doprovod románu amerického spisovatele Jamese Fenimora Coopera Stopař (vydáno 1957). Nakonec vytvořil přes čtyři sta ilustrací ke Cooperově pentalogii. Znamenité kreslířské dovednosti prokázal Vraštil především v románu Poslední Mohykán (1961), druhém svazku pentalogie.

Vraštilova tvorba se vyznačuje širokým rozpětím zobrazovacích forem, prostředků a záměrů, což se naplno projevilo v románu Lovec jelenů (1960). Zde všechny přesvědčil, že je virtuózním kreslířem figurálních kompozic.

Od roku 1958 v rámci edice Podivuhodné cesty, která si u nás vytvořila monopol na vydávání románů Julese Verna, kreslil k jednotlivým knihám celostránkové mapy.

Tajemství sgrafitové techniky - na kartonu byla bílým nitrocelulózovým lakem vytvořena plně krycí plocha. Na ni byla tužkou převedena promyšlená kresba a posléze byla nanášena tuš na kompozičně exponovaná místa. Poté nastala nejtěžší fáze, a to sgrafitové proškrabávání zaschlé tušové vrstvy. Základním technickým prostředkem Vraštilovy ilustrace se stala kombinace vyrývaných fragmentárních částí a geometricky přesných linií různých hodnot s netknutými bílými, nebo naopak s černými "ostrůvky", popřípadě s dominantními plochami.

Ojedinělým počinem se stal roku 1968 autonomní cyklus ilustrací k populárně-naučné publikaci Nejstarší Američané českého etnografa Václava Šolce.

Vraštilovým nejrozsáhlejším ilustrátorským projektem s indiánskou tematikou je čtyřdílný román Tekumseh (1971, 1973, 1976, 1979) německého romanopisce Fritze Steubena. Umělec opět prokázal ve "svém" sgrafitovém objevu svou jedinečnou technickou suverenitu.

Kvalitu samostatnosti Vraštilovy sgrafitové ilustrační tvorby, která vyplývá z charakteru jeho projevu, z žánrového rozpětí a ze schopnosti vyhnout se syžetovým schématům, potvrdily knihy italského romanopisce Emilia Salgariho Černý korzár (1967) a Město malomocného krále (1974). Za druhý román obdržel Vraštil Výroční cenu nakladatelství Albatros za rok 1974.

Na počátku 70. let se upsal nakladatelství Olympia na ilustrování tří knih Zane Greye - Prázdniny v pralese (1970), Ken Ward v džungli (1971) a Na lovu šelem (1971).

Vůbec poslední dobrodružnou knihou, kterou před svou tragickou smrtí Vraštil ilustroval a jejíhož vydání se již nedočkal, byl závěrečný díl volné trilogie Děvče pro Oklahomu (1980) českého spisovatele a cestovatele Mirko Paška.

16. září 1979 spáchal Vraštil sebevraždu a 24. září byl pohřben na Olšanských hřbitovech v Praze.